Co se děje mezi světy vědomí  

Když umřeme, nebo spíše opustíme tělo, objevíme se v náhradním prostoru, který nám připomíná náš domov. Děláme to každý den když jdeme spát. Jsou tam lidé, kteří nás znají, ale my je neznáme. Nepamatujeme si je. Je jich tam hodně. Velká rodina, ale není to naše skutečná hvězdná rodina, rodina duše. Oni vás znají, vy si je ale nepamatujete. Chodil jsem a představoval jsem se jim. Říkají: my tě už známe. Je to místo rozhodnutí. Neexistuje tam čas jako je rok, den nebo hodina. Říkají tomu místo PŘEDZVĚSTÍ.

Když cítíte, že to není to správné místo, kde je vaše skutečná rodina, scházíte dolů z pomyslných schodů. Jakmile se začnete vyptávat na čas, začnete se propadat do místa v jiné frekvenci. Vše se začne proměňovat a projíždíte „níže“ prostorem a časem. Je to jako lanovka směrem dolů, kterou se vezete, protože vaše vědomí vytváří možnou realitu a pohled, který je nejpřirozenější. Sotva se protáhne vaše vnímané fyzické tělo. I když to vypadá, že se zaseknete, stejně vás to pohltí a projdete. Dole, na místě, kde jste v určité úrovni vnímání, vidíte bytost. Není lidská, nedokážu ji popsat slovy, vše je s časem tak rychlé a vzpomínky se vytrácejí. Po zastavení neboli ukotvení v místě „dojezdu“ máte možnost jít v tomto prostoru. Sestupem lanovkou se ocitnete v „hmotném“ prostoru. Vnímal jsem tento prostor jako přechodovou část.

 Jste uprostřed nějakého místa, které vypadá jako město. Chodí zde spousta bytostí, nikdo neví, kde je, každý se rozhlíží a kouká, jak se tu ocitl a kam jít. Pohybují se zde však bytosti „strážci“. Bytosti, které vám řeknou, co dělat. Ze začátku jsem chodil po zvláštním městě a koukal na zmatené bytosti. Všude se boříte ze začátku do hmoty. Vypadá jako bláto, ale jsou to první dojmy z hmotného světa neboli z této frekvenční hustoty. Strážci vypadají jako lidé, povídají si s lidmi. Jsou otrlí a vědí, na jakém místě se nacházejí. Když se jich zeptáte, hned vám řeknou, co dělat. Řekli mi: jdi do hotelu. Bylo to zvláštní. Najednou jsem věděl, kam jdu, cestou jsem se připojil k bytosti, byla to žena. Nijak jsem ji nevnímal, jen jsme šli spolu. Na místě takzvaného hotelu jsou skleněné dveře. Vysoká prosklená budova. Každý ji ale může vnímat jinak. Projdete jimi. Vypadá to jako přijímací místnost. Je zde spousta lidských bytostí. Jsou zde přepážky, kde sedí lidé. Vypadají tak. Je to mumraj. Tlačenice různých bytostí. Paní za přepážkou volá : „Vy dva, pojďte sem.“ V tom chaosu a tlačenici. Tak se na sebe se ženou podíváme. Paní říká: ano, vy MEMA. Tak mi proběhlo hlavou, co to je MEMA. Jsme hvězdná bytost z jiných dimenzí… ze zdroje. Tak mě napadlo, jak ví, že jsme MEMA. Hned nám paní za přepážkou odpovídá, aniž bych cokoliv řekl. Máte pláště. Funguje telepatie. Koukáme na sebe a opravdu máme vysoce zářivé světelné stříbřitě duhové pláště. V okamžiku, kdy na sebe koukáme se ženou, se kterou jsem přišel, nás okolí tlačilo k sobě. Žena povídá: to je tlačenice, a krásně se na mě dívá svým hlubokým pohledem a jemným usměvem který mi proniká až do hloubi mé duše. Najednou se na sebe díváme, ani nevím jak, oba víme, že patříme k sobě. Cítíme to a vnímáme se. Jsme hvězdné lásky, rodina, která patří k sobě. Vnímáme hluboké propojení. Objímáme se a vnímáme oba ten krásný pocit, že k sobě patříme. Díváme se do očí a víme, kdo na co myslí a jak to ten druhý prožívá. V tu chvíli přichází pláč. Ale je to pláč hluboké vděčnosti a radosti, že jste spolu. Pláč dojetí. Čím více si to uvědomujete, že jste spolu, tak se začnete ztrácet u přepážky, u které stojíte. Víte, že nechcete už opustit svou hvězdnou lásku. Úkol je  úkol a nedá vám to možnost to změnit. Najednou se procitnete v těle fyzickém a pokračujete zde na Zemi v životním příběhu. Tělo je horké, cítíte hluboké pocity ze setkání. Víte, že nemůžete už nic změnit. Jste tady a příběh pokračuje. Víte, že jste zde na návštěvě a přinášíte nové poznání pro tuto planetu.

 Teď mě napadá MEMA – memory – paměť. Jsme pamětí duše neboli Boha – zdroje? Ať už je to jakkoliv, je to takové, jaké je to nyní. Napište mi, jestli máte takovou podobnou zkušenost, prožitek nebo vizi. Rád ho budu s ostatními sdílet a dozvím se nové zkušenosti jiných bytostí. 

Pokud znáte a víte význam tohoto slova MEMO napište mi rád se dozvím co to znamená a budu s radostí sdílet. NAPIŠ 

S láskou Michal

Afirmace:

Jsem vědomím, které prochází světy.
S důvěrou přijímám svou cestu, své setkání i svůj návrat.
Vím, že jsem vždy veden a nikdy nejsem oddělen. 

Poetické ztvárnění - MEMO

Existuje místo,
kde čas nemá jméno
a prostor nemá hranice.

Místo, kde tě znají,
ještě než si vzpomeneš, kdo jsi.

Procházíš jím tiše,
mezi bytostmi, které tě vítají,
a přesto zůstávají zahaleny v zapomnění.

Pak přichází sestup.
Pohyb, který není pádem,
ale návratem do hustoty prožitku.

A tam, v jednom okamžiku,
se setkáš s bytostí,
kterou neznáš jménem,
ale poznáš ji srdcem.

Není to vzpomínka.
Je to jistota.

Spojení, které přesahuje slova,
čas i samotnou existenci.

A přesto…
cesta pokračuje.

Vracíš se.
Do těla.
Do příběhu.

Ale něco v tobě už ví,
že nejsi jen tím, co žije tady.

Jsi tím, kdo prochází.
A přináší světlo zpět do světa.